Jiná Tesařina

Výroba trámu otesáváním kulatiny

Historie a základní techniky

Existuje mnoho různých technik otesávání trámu, které se vzájemně liší dobou a místem svého vzniku, jakož i používanými základními nástroji - sekerami. Práce se sekerou je přitom pro každého člověka stejně charakteristická, jako třeba chůze - ani v rámci jednoho místa a času neexistují dva lidé, kteří by se sekerou pracovali úplně stejně. Výsledkem otesávání trámu je tak vždy originální dílo s nezaměnitelným rukopisem tesaře.

Základní zásady

Otesávání trámu bylo prováděno vždy důsledně tak, aby se minimalizovalo množství odpadu a co nejvíce se využila hmota kulatiny. Úloha začíná výběrem odpovídajícího průměru kmene. Jen zřídka se můžeme setkat s trámy plně hraněnými. (OBR.) Většinou se zhotovovaly trámy oblinové, kde šířka obliny dosahovala kolem 1/3 výšky trámu. Vedle maximálního využití dřevní hmoty (vyjádřit%) se oblinový trám snáze vytesává. Z důvodu přirozené sbíhavosti kmene jsou tesané trámy zpravidla na jednom konci plně hraněné (t. j. s oblinami šířky do 3cm), na opačném konci oblinové.

Dva konce téhož kmene s vykresleným profilem trámu na čelech. Na "čepu" (tenším konci trámu vlevo) nemá trám hrany - je oblinový. Na silnějším konci (vpravo) je plně hraněný.

Takový trám na svém plně hraněném konci nevyužívá hmotu kulatiny dokonale, což se nám dnes může jevit jako malicherný detail, ovšem i tomuto nedostatku se tesaři a stavebníci v minulosti snažili předcházet při výrobě trámů pro stavbu roubené stěny, kdy byla vedle přirozených oblin kmene zachována také jeho sbíhavost. Trám byl po šířce stesán na jednotnou šířku stěny, výška trámu se však spolu se sbíhavostí použité kulatiny průběžně měnila tak, aby zůstaly zachovány obliny na hranách trámu.

Oblin se potom využívalo k ošetření kontaktu klád vymazávkou. (Jak je tento citlivý přístup odlišný oproti dnešní časté praxi, kdy se pro stavbu stěny používají jen plně hraněné trámy, kterým se dodatečně sráží hrany, aby bylo dosaženo rustikáloního vzhledu; tesaři často neumí s nehraněnými trámy vůbec pracovat.)

Sbíhavé trámy se do stěny kladly střídavě tak, aby se jejich sbíhavost navzájem vyrušila. Jsou ale zdokumentovány případy jednoduchých roubených staveb na svažitém terénu, kde byla ponechána svažitá podlaha (zpravidla mlat) a sbíhavosti trámů se využilo k dohnání vodorovné roviny na stropě.

Chronologie

Na našem území se postupně používaly dvě techniky otesávání - starší technika tak zvané "nízké práce" a novější technika "vysoké práce", která po krátkém přechodném období užívání obou technik nízkou práci zcela vytlačila a přežila až do dvacátého století, v jehož průběhu ji postupně vytlačilo zpracování kulatiny strojním řezáním.

Nízká práce

Při nízké práci je otesávaná kulatina položena jen na podřadné trámky nebo tenkou kulatinu, je tedy nízko nad zemí - odtud pojmenování techniky. K výrobě trámu postačuje tesaři jediná sekera - mohutná sekera se symetrickým ostřím na velmi dlouhém topůrku - bradatice. Tesař při práci stojí na zemi na stejné straně trámu, na kterou dopadá sekera, při práci "couvá".

Výhod tohoto principu otesávání je hned několik:

Kulatinu není nutno zvedat na tesařské kozy, ale postačí ji nakulit jen na nízké podvaly, což lze provést bez mechanizace jen lidskou silou.
Bez komplikací takto lze otesávat přímo v lese, ve svahu, ve stísněném či nerovném terénu.
Práce je relativně rychlá a bezpečná.
K práci plně postačuje zmíněná jediná sekera, která byla ještě mnohem univerzálnější - jakožo jediný nástroj postačovala dokonce i k postavení plnohodnotné roubené stavby. Tesař tak mohl snadno přenášet celou svou živnost pěšky.

Nevýhoda této práce je snad jen jediná - sekera při práci zanechává výrazně miskovitou stopu, povrch trámu je zvlněný, jsou jasně patrné stopy jednotlivých dopadů sekery. [OBR. POVRCH] Tato nevýhoda způsobovala komplikace při zhotovování stále složitějších konstrukcí a přestala vyhovovat i z estetického hlediska - v novověkých čistých a světlých světnicích byly požadovány co možná nejdokonaleji hladké trámy. Časem se z tého nevýhody tedy stala nevýhoda zásadní a postupně vedla až k úplnému opuštění této techniky.

Povrch trámu, vytvořeného balkánskou bradaticí.

Povrch trámu, vytvořeného balkánskou replikou středověké bradatice.

Schematický postup práce:

Tesař nejprve vykreslí požadovaný profil trámu na obě protilehlá čela kulatiny,
svislé stěny trámu šňůrou propíše na povrch kulatiny,
přebytečnou krajinu rozdělí vruby sekerou na úseky dlouhé asi 60cm (pčičemž stojí na kulatině a seká si "pod nohy"),
poté krajinu nahrubo odseká (již stojí popsaným způsobem vedle trámu a couvá, tedy opracovanou část trámu nechává před sebou),
poté povrch trámu opětovným přetesáním zušlechtí.
Po dokončení dvou svislých stěn trámu vzniklou tzv. "prizmu" povalí a stejným způsobem dokončí zbývající dvě stěny trámu.

Vysoká práce

Při vysoké práci je kulatina umístěna na pevné tesařské kozy ve výšce asi poloviny stehna tesaře. K práci jsou již nutné dvě sekery: Hlavatka nebo pantok - oboustranně broušená sekera s velmi krátkým ostřím na dlouhém topůrku, a širočina - jednostranně broušená sekera s dlouhým ostřím na krátkém topůrku. Na výrobě trámu obvykle pracují dva tesaři, jeden výlučně s hlavatkou, druhý téměř výhradně se širočinou.

Vysoká práce je oproti nízké práci náročnější na zařízení i výbavu (jsou potřeba kozy, dvě různé sekery), je časově náročnější, vyžaduje i rovnější a přehlednější terén a dá se rovněž říci, že práce je méně bezpečná, neboť sekery se při úderech pohybují velkou rychlostí proti tělu tesaře, zkušenost a jistá ruka je tedy nadmíru důležitá.

Jednoznačnou výhodou je, že výsledný povrch je takřka dokonale rovný, při letmém pohledu působí jako by byl hoblovaný, (samozřejmě pokud se širočinou pracuje zkušený tesař).